Orlické hory
15.2. Freeride z Velký Deštný
Do Orlických hor jsme přijeli ráno 15.2. přesněji jsme přijeli do Deštné v O. H. Dnešek měl jasný cíl, a to sjet freeride z rozhledny Velká Deštná, zpět k autu. Auto jsme tedy nechali na parkovišti Zákoutí. Vzali si veškeré potřebné věci a nasedli na autobus, který nás odvezl na zastávku Šerlich, Masarykova chata.
Ze zastávky jsme se vydali k rozhledně Velká Deštná po běžkařské trase. Počasí nám vyšlo, a měli jsme nádherně. Brzy jsme si sundali bundy a šli pouze v mikinách. Tomáš už má skialpy, takže šel na nich a slitoval se nade mnou a vzal mi do svého batohu moje lyžáky. Já ještě skialpy nemám, a tak jediná možnost jak si zajezdit freeride je, vynést si lyže na zádech. Batoh na to mám naštěstí dobrý, a tak se to dá, zvládnout v pohodě.
Počasí se rozhodně povedlo!
Nahoře jsme si ještě snědli svačinku a pak už jsme se rozhodli jet dolu. Z vršku rozhledny jsme se podívali kudy to asi tak vzít, já se přezula, nasadili jsme helmy a vyjeli. Vzali jsme to lesem rovnou dolu k parkovišti. Ze začátku byla malá ulička mezi stromy, která se mi úplně nelíbila, zatáčet tam moc nešlo a při chybě by člověk mohl skončit na stromě. Naštěstí se les po chvilce rozestoupil, stromy byli už větší a dobrodrůžo mohlo začít!
Po sjetí dolu jsme ze sebe sundali lyžařské vybavení, a jeli si koupit do místního konzumu něco dobrého na zub. Poté jsme už jenom dojeli na chatu, kde jsme přespali do dalšího dne.
16.2. a 17.2. lyžování v Polsku
Nedalo nám to a zlákalo nás to! Všechny sjezdovky u nás jsou zavřené kvůli koronaviru, což někomu nemusí vadit vůbec ale pro někoho to je čirý utrpení. My patříme do té druhé skupiny.
Počasí se nám za to pomstilo. Měli jsme oba dva dny hnusně. Tomáš mne ale učil jezdit v boulích, na což slunečno naštěstí potřeba není. Byli jsme ve skiareálu Zieleniec, který je hned za Masarykovou chatou. Do Polska autem jsme tedy vůbec nevjížděli, zaparkovali jsme u Masarykovy chaty, kde je velké parkoviště a ten kousek na Polskou stranu jsme došli pěšky. Lanovky tam jezdí od 9 do 9, nemají tam pauzu mezi denním a večerní lyžování jako u nás. Permice se nekupují celodenní, i když to určitě taky jde, ale kupují se na hodiny. My jsme první den měli permici na 7 hodin za 220 zl za oba a druhý den jsme si vzali čtyřhodinovou za 190 zl za oba. Když porovnáme ceny ve skiareálech u nás a u nich, tak se nám zdá, že na to jak je Zieleniec velký, je cena za skipas opravdu nízká.
17.2. Jsme potom ještě jeli k nám, kde jsme rychle hodili věci do pračky a odpočívali na další den.
Jeseníky
18.2. Praděd
Tentokrát jsme museli vstávat opravdu brzy, což se nám samozřejmě nepovedlo a klasicky jsme nestíhali. Háček byl v tom, že pokud nestihneme dojet na dolní parkoviště u Pradědu včas, budeme muset čekat hodinu na další autobus, který nás měl vyvést nahoru na horní parkoviště. Dole jsme parkovali proto, že tam stojí parkovné 100kč a nahoře stojí 500kč.
Den nám tedy začal opravdu nádherně, k tomu všemu jsem nastavovala navigaci já, a samozřejmě to popletla. Trošku jsme bloudili. Což nám k tomu, že jsme nestíhali moc nepomohlo. Když jsme tam konečně dojeli, a zaparkovali autobus už stál na zastávce a nastupovali do něj lidi. Skvělý den pokračoval. Rychle jsme popadli lyže, batohy a vyrazili k autobusu. Tomáše nechápu jak se ještě stihl u auta přezout do lyžáků, ty moje byli naštěstí už od rána v jeho batohu.
Jedeme tedy nahoru v autobusu a přemýšlíme na co jsme asi tak mohli zapomenout, a co nám asi tak chybí. Došlo nám to tedy dost pozdě. My instruktoři a velký lyžaři jsme si zapomněli hůlky…. Není co víc dodat! 😀
Hanbou se propadáme až do pekla a snažíme se narychlo najít nahoře na horním parkovišti půjčovnu lyžařského vybavení. Kdyby jsme totiž nenašli, musel by jeden z nás jet ještě rychle autobusem zpět, aby ho stihl. Ty autobusy totiž jezdí jenom tam a zpět, a proto opravdu není času na zbyt. Nakonec hůlky seženeme a vyrážíme na vrchol Pradědu. Snad jediná útěcha nad naší blbostí je to, že tam přišel jeden pán před Tomem který v půjčovně prosil o zapůjčení bot na běžky. 😀 Nejspíš se tam tyhle patový situace stávají běžně. No za půjčení hůlek jsme dali za oba 100kč. Takže naštěstí to úplně devastující nebylo.
Počasí nám zase vyšlo a tak si spokojeně už i s hůlkami jdeme nahoru na vrchol Pradědu. Tam si dáme svačinku, převlékneme se do věcí na sjezd a jedeme nádherným freeridem zpět dolu. Na vrcholku Pradědu není moc stromů, takže se tam jede opravdu dobře, připadala jsem si jako bych plula po sněhu. 😀
Poté co dojíždíme dolů vracíme hůlky a zjišťujeme, že nemáme peníze na autobus zpět na dolní parkoviště. Tu stovku, kterou jsme dali za hůlky, teď opravdu postrádáme. Autobus za oba stojí 40kč, no měli jsme asi tak 22kč v hotovosti a kartou to bohužel nejde 🙁 . Den se opravdu dařil, těch 5 km co nás měl vést autobus jsme nejdříve sjížděli opatrně na lyžích, bylo to hodně náročné, ale šlo to, do té doby než to přestalo být z kopce a les zhoustl. Potom jsme museli jít už pěšky. Já měla sebou alespoň boty, Tomáš to musel celé sejít v lyžákách.
Poté co jsme přišli k autu nemysleli jsme už na nic jiného, než na teplou večeři, a tak jsme si našli restauraci Gemer, ve městě Jeseník, jídlo nám dali sebou a my ho snědli v autě přímo před restaurací. Nakonec jsme museli ještě do Lidlu pro zásoby jídla na zbytek pobytu a potom už jen na ubytování. To jsme sehnali přes airbnb, měli jsme pro sebe malý byt v suterénu jednoho baráku. Byteček byl opravdu malinký, ale bylo to kouzelné, že jsme měli soukromí.
19.2. Den bez lyží
Den odpočinku. Poté, co jsme ve čtvrtek zvorali skoro všechno co se dalo, jsme se rozhodli pro jeden den odpočinku. Celé dopoledne jsme se váleli v posteli a Tomáš potom i uvařil oběd, úžasný muž to je! Nakonec, aby jsme neprolenošily úplně všechen čas, vydali jsme se do Lázeňského městečka, kde jsme prošli Priessnitzovy Lázně Jeseník. Ochutnali tamní pramen, který je pitný a prošli si park. Vstřebávali jsme čerstvý vzduch a četli si zajímavosti z naučných tabulí.
Když jsme si to tam prošli, jeli jsme na vyhlídku Čertovy kameny, kde jsme pozorovali nádherné ukončení dne, jelikož v okolí ale nebylo ani moc sněhu, přišlo mě to skoro jako kdyby to bylo ukončení zimy, která v podstatě ještě skoro ani nezačala. Bylo to nádherné, ale trošku i zároveň smutné.
20.2. Dlouhé stráně
Tenhle výlet jsme vnímali jako takovou challange. Byl to zatím náš nejdelší výšlap s lyžemi, jasně není to nic extra, pořád jsme v Česku. Začínat by se ale mělo opatrně! Vyrazili jsme brzo ráno a počítali s celodenním výšlapem. Ještě před vstupem na sjezdovku jsme zaplatili dobrovolný příspěvek skiareálu kouty. Od pána, který příspěvek vybíral jsme se také dozvěděli že skiareál dal 3 miliony na zasněžování, a v podstatě se vůbec nerozjel. To je opravdu hodně smutný, a snad to nebude pro spoustu skiareálů devastující!
Začínala jsem na Tomášových skialpech i s jeho botama a připadala jsem si jako kocour v botách. Rozhodně jsem ale musela vypadat vtipně, protože jedny lyže jsem měla na zádech a druhé na nohách. No nebudu ze sebe dělat hrdinku, bylo to akorát tak na odrovnání si kolen, takže jsem skialpové vybavení vrátila celkem záhy. 😀
Nahoru jsme šli opravdu dlouho. Kráčeli jsme po sjezdovce, a poté po běžkařské trati. Na výstupní stanici lanovky u rozhledny jsme se zastavili na čajíček, který tam prodávali z okénka. 😀 Celkový čas túry i se zastávky na jídlo a kochání se výhledy byl 7h.
Těsně před koncem pod vrcholem jsme potkali jednu strašně milou paní, která se na mě podívala že jsem jediná kdo si ty lyže nese na zádech a řekla mi že budu mít ten nejzaslouženější sjezd dolů. A byla to pravda, jednalo se snad o tu nejlepší lyžovačku v mém životě. Nejeli jsme freeride, jeli jsme po sjezdovce, ale ta byla tak akorát prudká, a široká. Sjezdovka přesně pro můj styl jízdy! V jednom úseku mě hodinky naměřili 71 km/h, a byl to ten nejlepší pocit na světě! Ještě jak byla prakticky bez lidí, mohla jsem si dovolit pustit lyže do svých milovaných dlouhých oblouků :D.
21.2. Vřesová Studánka
Poslední den, rozloučení. Na lyže už jsme neměli sílu, a tak jsme se vydali nalehko. Zaparkovali jsme na parkovišti u Červenohorské sedla a šli po běžkařské trase k Vřesové studánce. Za hezkého počasí by to mohla být opravdu nádherná procházka, ale byla hustá mlha. Hory se s námi rozloučili tak, jako kdyby nám říkali že vše najednou nám ukázat nemohou, abychom se ještě vrátili. Sjeli jsme si alespoň nazpátek kousek po břiše, a rozhodně jsme poučeni na příště, že pekáče se do auta prostě vejdou vždycky a vzít je nám neuškodí, aspoň při pěší túře pojedeme na nich a nebudeme mít naražený žebra z klouzání se na tučňáka.
Jeseníky jsou opravdu nádherné hory, které nás doslova okouzlily!